Pestrej den

Když jsem chodil na střední, a byl v piubertě, nosil jsem všechno oblečení černý. Vesměs. Pak jsem postupně začl přidávat červenou. A tyhle dvě č byly moje barvy.

Až o mnoho let poszdějc mi došlo, že mám rád barvy. Pestrý barvy. A i když ta červená a její odstíny pořád převládají, jsem rád za zelené a žluté džíny nebo trika všech barev od růžový přes zelenou po oranžovou. 

Vlastně všechno kromě modrý. Tu, nevim proč, moc rád nemám.

A když se pak začaly prodávat pestrý ponožky, bylo to přesně něco pro mně. Ještě dávno před happy socks jsem koupil bravené pruhované ponožky v tescu, neměl jsem problém vzít si každou jinou. Bylo to fajn, i když se občas někdo díval divně. Někdo se zeptal. Někdo se za mne styděl.

Ale já se cejtil dobře.

Teď už jsou pestrý a různý ponožky normální a já skoro žádný jiný nemám. Těch černejch, co mi zbyly, je maličko.

Rádno, když vodím Alici do školky, stojí u dveří paní dveřnice a měřička teploty. Opatření proti koroně. Měří teplotu a dovnitř pouští jen ty, co jí nemají zvýšenou.

A tahle pani mi každej den chválí ponožky. Jsk jsou kráný. Jak jsou pokaždý jiný. A taky říká, jak jí mrzí, že její dvanáctiletej syn chce jenom bílý.

A to mi dělá radost. To, že můžu dělat radost druhejm i tím, jaký ponožky si na sebe vezmu.