První koncert

Karanténa a korona toho vzaly dost. Dost důležitejch věcí. Leckomu práci, pohodu, pocit bezpečí, vztah. Schopnost uživit rodinu. A taky mraky vedle toho věcí nepodstatných. I když jak se to vezme. Třeba koncerty.

Včera jsem po té dlouhé době (naposled jsem byl 12. března na Davidovi Pomahačovi), takže prakticky po třech měsících vyrazil na Kittchena. Na Kokořínsko. Do nádhernýho místa "Nostalgická Myš" v Šemanovicích.

Hned, když jsem vešel do sálu, došlo mi, že to je to místo, které jsem viděl v dokumentu o Jiřím Suchém. Všude starý Semaforský artefakty, plakáty, pokrývky hlav herců, vějíře od manželky Jiřího Suchého, klavír, na který hrál Jiří Šlitr. Nádhera.

A o to celé se starají fajn lidi, poznal jsem fotografa Jiřího Jandu, kterej mne po koncertě tak jako nesměle a mile pozval na výstavu svých převážně koncertních fotek a vyprávěl, jak se tam snaží organizovat různé kulturní akce a vystavovat umělce z okolí z Kokořínska. Moc hezký a hned jsem si u toho vzpomněl na Broumov.

A ten koncert, to byla lahoda. Balzám pro duši i uši. 

Jakub hrál věci, který dlouho nezazněly (třeba Holku), střídal Kittchena ze všech desek, prokládal ho Zvířetem (Černou) nebo Obří broskví (stařičká Sametový z Vybranejch scén z dětskýho snu, ach!). A hrál tak jako jistě. Spíš míň jistejch tónů, míň zvukovej ploch (i když tam, kde bylo potřeba něco postavit, se toho taky nebál), zvuk byl hodně čistej, hodně vejšky, nic se v tom neztrácelo. Možná za to mohlo Aid Kidovo combo. Ale možná ta celková atmosféra dne v propršeném Kokořínsku.

A bylo to i tak trochu jako agresivní (v dobrým), sebevědomý. Na dřeň.

A taky radostný a osvobozující, po tom dlouhým půstu. 

Milý.

Lidí tu nebylo zas tolik, většina asi spíš místních bez kontextu, což vedlo k tomu, že se třeba tleskalo až po třech písničkách. On se i člověk znalej někdy těžko orientuje v tom, kdy dohra předchozí skladby přechází v předehru tý následující a lidem se to nechce přerušovat potleskem.

Hezkej klidnej a harmonickej večer to byl. Takovej bez spěchu a s otevřenejma lidskejma dveřma i oknama, takže se dovnitř do člověka dostávalo zdraví i dobrá vůle.

A když jsem pak zdravější a plnej krásný harmonie nadvakrát odjížděl (vracel jsem se pro zapomenutej foťák) a před autem mi přeběhlo stádo sedmi srn a asi třicet koček a na horizontu na mne koukaly kopce Českýho středohoří zahalený ve slunečních barvách, bylo mi fajn. Asi se sem budu vracet častějš.