Strach udělat první chybu

Tak moc se často bojíme chybovat, tak moc se často bojíme udělat chybu jako první, že radši neuděláme vůbec žádnej krok a stojíme na místě.

Tohle mi tuhle připomněl Jakub König v jednom svým instastory (i když ta věta Strach udělat první chybu mohlo znamenat i úplně něco jinýho, mně to seplo tímhle seměrem).

Ty nepříjemný pocity z vlastního selhání jsou v nás tak zakořeněný, že nám leckdy nenestojí za to jít do rizika. Vede to k nerozhodnosti, plácání se na místě. Udržování si svého jistého teplého místečka, než jít někam, kde by to mohlo být lepší, ale taky horší.

Mám pocit, že tohle je zakonzervovaný hodně v mý generaci a v nás češích obecně. Za prací se nestěhujeme, rádi si stěžujeme v hospodě, ale skutky utíkaj.

Jeden soused tvrdí, že bude volit Babiše, protože se teď má dobře. To že se má dobře je dáno jeho pracovitostí, postavil barák, druhej prodal, měl firmu, teď je v důchodu. Ale nějakej iracionální strach z toho, že by třeba mohlo být hůř ho vede k tomu nemít se líp.

A tak selháváme vlastní nečinností, pohodlností, neposouváním věcí. Chybujeme už tím, že se nepouštíme do žádnejch větších akcí. Možná, že první chyba by nás naučila, že to tak hrozný není. Že to bolelo jen trochu a ne víc než ty chyby z nicnedělání. A možná v sobě máme jen zakořeněný ty pocity ze školy, kdy každej chtěl jen jedničky a už dvojka byla špatně. A nic bylo lepší než dvojka.

Přes to by bylo dobrý se přenýst. Že nejen dvojka, ale i trojka, čtyřka nebo pětka může být lepší, než nic.