Bez roušky

5/6 lidí v autobusech má roušku. Já ne. Koukáme na sebe.

V očích některých orouškovaných čtu - a dost možná že špatně - něco jako nevraživost. Možná je to jen běžnej českej autobudovej výraz, ale množná je v tom jejich pocit, že jsem padouch.

Pokud i oni čtou v mých očích, můžou tam najít pochybnosti. Pochopil jsem to fakt dobře? Opravdu jí už dnes nemusím mít? A pak tam mám otazník. Co si asi myslí ti druzí? Vadí jim, že oni jo a já ne? A proč si jí nesundaj? Bojí se? Nebo jen neví že můžou?

Je zvláštní, do jakejch nejistot nás korona zavedla. Jak nás nejdřív ta nevypočitatelná nemoc nechala ve střehu a bez toho vůbec tušit, co bude zítra a co za měsíc. A jak to pak podpořila vláda svejma chaotickejma a protichůdnejma a den ode dne jinejma opatřeníma.

Takže teď jedu autobusem a nevím. Myslím si, že roušku mít nemusím, ale jistej si nejsem. A jsem si jistej, že v tom nejsem sám.