Klučičí večery

Když jsme byli malí kluci, na základce, ale i na střední a byli jsme někde mimo domov, na škole v přírodě (za nás se jezdilo na tři týdny) nebo na táboře nebo na lyžáku, každej rok to pro mne bylo tak osm týdnů, úplně nejvíc jsem měl rád ty klučičí večery.

Vůbec nevím, co tou dobou dělají holky, docela by mne to zajímalo, jestli je to stejný, ale spíš si myslím, že ne.

Ale my kluci jsme po večerce v posteli řešili zásadní otázky. Otázky lidskýho bytí, otázky víry, politický věci (jednu školu v přírodě jsme byl v Harrachově v době kdy bouchnul Černobyl a Martin Sýkora, kterej se k nám připojil až po týdnu, přivezli ho rodiče, tuhle informaci přivezl a neřešili jsme tu skoro nic jinýho).

A jo, byli to naivní dětský řeči odpovídající našemu věku, ale bylo to strašně moc dobrý. Člověk si knfrontoval svý názory a nápady, většinou nikde nevyčtený, všechno to byly věci který si každej tak nějak začal představovat sám od sebe, s dalšími vrstevníky. Hledali jsme Boha a vymýšleli, jak by svět mohl možná fungovat a co se možná kdy stalo a jestli slepice nebo vejce a tak. Prostě jsme si vymýšleli své vlastní teorie a ostatní v nich nalézali díry nebo je doplňovali.

A tyhle svý výmysly jsme prokládali tím, co jsme třeba někde zaslechli v seriálu "Svět tajemných sil" nebo nějaký knize o Loch Nessce. A všechno jsme to rozvíjeli a teoretizovali a bavilo nás hledat další možný teorie čehokoliv.

Vzpomněl jsem si na to včera u podcastu Brain We Are, protože ti kluci tam vlastně dělají úplně to samé, jen k tomu mají mnohem lepší znalostní výbavu, než jsme měli my.

A tak mi došlo, že tohle je asi naše klukovská přirozenost. Mám ji rád.