Dvakrát špatně

Šel jsem koupit hořčici. Plnotučnou. Do Alberta. Narychlo. A bez tašky, protože proč nosit tašku.

Paní pokadní byla milá a prozákaznická a tak říkala, já vám na to dám pytlík. No a já říkám, ne, děkuju, nepotřebuju.

Jenže ona na mne nedala a pytlík mi utrhla se slovy: Já to znám, z toho pak teče taková ta žlutá voda. Vemte si ho.

A teď jsem byl v situaci dvou špatnejch rozhodnutí. Buď jsem si ten pytlík, kterej nepotřebuju, mohl vzít. Poděkovat. A uděat paní pokadní radost. 

A nebo ho nevzít. Nebrat si kus plastu, kterej nepotřebuju a nezužitkuju.

Nechal jsem ho tam ležet. Bez vysvětlení. A měl jsem z toho blbej pocit. Navíc, dost možná ten utrženej a nevyužitej pytlík prostě vzala a vyhodila, to se klidně mohlo stát.

A teda, docela by mne zajímala její verze tohodle příběhu. Protože když se zkusím podívat na to z druhé strany, tak ona byla jen milá, vstřícná, chtěla pomoct a ten náfuka její pomoci nevyužil. 

Vlastně nevím, jak by se tahle situace měla řešit správně.

Což mne vede k tomu, že je legrační, když člověk často neumí vyřešit takovouhle pitomost a vedle toho chce řešit úplně jiný, velký, komplikovaný věci.