Jsem cestář

Znovu si potvrzuju, že jsem cestář a trochu mne rozčiluje, že jsem tak v rodině sám. Teď na Slovensku to na dovolený zase vyplouvá na povrch.

Nejradši bych chodil po horách, dlouhý túry, ale celej zbytek rodiny je ochotnej někam zajet autem a dojít co nejrychleji k tomu cíli. Zatímco já bych rád ráno vyšel a večer se vrátil.

A tak jezdíme pod hrady a rozhledny, který moc rád navštěvuju, jsou krásný. Ale jdeme jen k hradu a zpátky, když to dobře dopadne vznikne aspoň malej okruh. Když ne, stejná cesta tam a zpátky. A já si vychutnávám to lezení do kopce (tady v Karpatech jsou ty hrady a rozhledny fakt v kurevskejch kopcích) a zbytek nadává, že je to blbá cesta. 

A jo, užívám si i hrad, ale čím horší a strastiplnější cesta k němu vede, tím z něj mám větší radost, zatímco rodina uvítá, pokud autem dojedeš až k hradu.

A tak si znovu potvrzuju, že mi na těch cílech zas tolik nezáleží a že si ho vychutnám o to víc, čím strastiplnější cesta k němu vede. A čím je namáhavější. Prostě mám nějakou potřebu si to odpracovat.