Říp je dobyt

Pět let se v létě vydáváme s dětma na noční pochod na Říp.

Poprvé jsme to vzdali už v Draháni.

Podruhé jsme skončili v Řeži, to je asi 11 km.

Potřetí jsme dorazili do Kralup, 21 km

Pak jsme rok vynechali.

Včera jsme kolem desáté vyrazili, vzali to nejkratší cestou, která nás hned za Klecánkama hnala do šílenýho kopce naprosto neschůdnou cestou. To Ondra poprvé sesedl z kola a já mu ho tlačil. Až do Veltrus jsme měli krásný tempo, ale tam jsme udělali chybu, sedli si a nasvačili se. To mi vzalo dost síly, ztratili jsme půhodinu. Byli jsme kousek za půlkou.

No a pak ještě nějakej kus během, ale já byl unavenej, takže jsem to tlačil do indiánskýho kroku a Ondra ospalej. V Nový Vsi u Mělníka jsme si Ondra na 45 minut zdřímnul. Pak už nešlapal, tlačil jsem ho a nebo jsme šli. Na střídačku. Pod řípem jsme byli někdy kolem čtvrtý, lehli jsme si na kraji pole a spali další hoďku. 

Probudil nás budík, hned po něm zima, kolem nás stádo zajíců, srny. A pak finále výstupu na kopec, kterej byl vyšší než to vypadalo. Po únavný noci to vůbec nebylo jednoduchý, navíc jsme lezli sice po značce, ale zřejmě tou nejtěžší skalnatou cestou. 

Chvilka odpočinku u rotundy, pak po tý nejjednodušší cestě ze Řípu dolů, spánek pod kopcem u pole a první proudy lidí, kteří dnes přijeli autem pod kopec a jdou se podívat na vrchol. Překvapivě jich bylo fakt hodně.

A pak už nás Monika odvezla na koupaliště, kde jsem celý koupání vyčerpaně prospal na dece. Asi tři hodiny.

Tak jsme to dokázali. A tím, že to trvalo tak dlouho, z toho mám ještě větší radost. Ten cíl co jsme si dali byl fakt ambiciózní a my se nenechali odradit prvotníma neúspěchama. A pořád jsme se poučovali chybama - od druhý cesty už měli kluci kola. Teď jsme zvolili nejpřímější cestu - ne podle vody. Škoda že Tadeáš už do toho teď nešel, má jiný zájmy a navíc bolavý kolena. To je vlastně jediná věc, která mne na tom dneska mrzela.

A teď, když si to unavenej píšu, tak mne jen napadá, že jsem zvědav, jakej cíl si dáme na příště.