Už je to rok

Dvacátýho srpna 2019 jsem si začal psát tyhle svý denodenní postřehy. Na začátku jsem moc nevěděl, jak dlouho vydržím a co si sem budu vlastně psát.

Teď uzavírám rok psaní a už v tom mám trochu jasno. Párkrát se mi povedlo zformulovat myšlenku, která měla hlavu i patu a dokonce oslovila i někoho dalšího.

Často ten můj příspěvek měl jenom hlavu, dost často neměl ani tu patu.

Velmi rychle jsem si tu uvědomil, že si to píšu pro sebe. A tak jsem neřešil překlepy, jazyk, vhodnost tématu, nic takovýho. Jen jsem si automaticky a autenticky zapisoval to, co mne ten den napadlo. Oslovilo. Naštvalo. A stejně jsem se ale nedokázal otevřít absolutně, nějaký témata, který se tímhle rokem táhly jsem tu autocenzuroval nebo zabaloval do obesnějších podobenství.

A vlastně jsem zjistil, že mi tahle forma denníku vyhovuje. Jsem rád, že jsem opustil to svý dětský popisný "ráno jsem vstal v sedum hodin, k snídani jsem měl chleba s uherákem, pak jsem šel do školy" ale že jsem až teď musel objevit, že je pro mne důležitější to, co si myslím, než to co se ten den stalo. Myšleno to běžný, každodenní. 

A tak ukončuju rok denodenních zápisků, na který jsem si zvyknul. Možná to teď rozvolním a nebudu se nutit (jo, někdy jsem se musel nutit) psát každej den. Tohle už jsem si ověřil, že dokážu. A nebo zjistím, že jsem si na to tak navykl, že by mi to chybělo a stejně v tom pojedu další rok denodenně.

Uvidím.