První zážitek

Dneska u oběda Ondra vyprávěl, jakej je jeho silnej a asi nejstarší zážitek, kterej si pamatuje.

Přijeli jsme autem a já jsem usnul. Spal jsem, a vy jste mě nesli do postele. Ještě jsme bydleli v Kobylisích a mně byly asi čtyři roky. A přenesli jste mne  a já spal dál. Ale celej tenhle zážitek jsem viděl, jako bych se pozoroval. Jako bych stál ve zdi, nebo byla kamera někde kolem, viděl jsem sám sebe a vás, jak mne nesete. Jako kdyby to někdo nafilmoval.

A to mi zas připomenulo stejnej zážitek, kterej jsem měl já, když jsem onehdá omdlel na Brdech a rozbil si u toho hlavu a taky jsem viděl ostatní, jak kolem mne pobíhají a neví, co se děje. A sebe, jak tam ležím nehybnej a bez sebe.

Na Moniky argument, že se mu to asi zdálo, si byl Ondra jistej, že ne. To prostě poznáš, jestli se to zdá nebo ne. Tohle jsem zažil a viděl, říkal a já mu rozumím.

Protože u takovejch zíížitků člověk fakt ví, že překročil nějakou hranici, že se někam posunul a dostal. Že teď platěj trochu jiný pravidla. Už jen to, že si to pamatuje tak dlouho a od tak útlýho věku ukazuje, že to bylo něco výjimečnýho.

A tak jen doufám, že se ty zážitky budou opakovat. Jemu i mně.