Skrz prsty

Rád běhám. A nevadí mi, že blbě. Nejrychlejší půlmaraton za 2:20 je fakt špatnej čas, ale v tom sportu to mám jasně nastacený. Nejde mi o čas a rychlost (i když, kdybych se v tom zlepšil, zlobit se nebudu), ale jde mi hlavně o to si to užít. Bejt sám se sbou, ať už si běžím jen tak pro sebe nebo v chumlu závodníků na organizovaným závodě.

Když se na mně v tomhle směru bude koukat nějakej dobrej nebo průměrnej běžec, vlastně to nemusí chápat. Běžím pomalu, blbě, nemám žádnou techniku. Utrčitě je spousta věcí, kterým bych se mohl věnovat a zlepšovat se tak, ale já to teď nepotřebuje. Uspokojuje mne už jenom to moje obyčejný pomalý a víc ( nebo se řekne spíš míň?) než amatérský běhání.

Takže si dokážu představit, že bude existovat dost lidí, kteří na mne můlžou koukat a říkat si, proč to ten pitomec dělá, je slabej, pomalej, nemá fyzičku. Proč radši nesedí doma. Cokoliv.

Vlastně to samý co mi občas bleskne hlavou, když vidím někoho, kdo dělá něco fakt blbě. Strašlivá coverová kapela na vesnický zábavě, pitomý a naivní básničky a říkanky leckoho (včetně ministryně zdravotnictví), prapodivný fotokaláže Evy Pilarový.

A teď už si dlouho uvědomuju, že mně to ten můj běh vlastně naučil rozředit. Nekopat lidem do jejich snů, do jejich tvorby, do jejich radostí. Ať si každej kreslí, zpívá, běhá, fotí nebo hraje divadlo, ať to klidně dělá objektivně blbě a trapně, ale jestli ho to baví, jestli z toho má radost, jeho věc. Ať si jde se svou Troškou do mlýna, netřeba se kvůli tomu na něj dívat skrz prsty. 

Protože je jenom na mně co si vyberu a konzumuju a co ne.