Holubičí povaha

O Češích se říká, že mají holubičí povahu. Proč nás přirovnávají k holubům? Nejspíš proto, že holubi taky na všechno serou. Napsal Jiří Suchý, do hry "Mé srdce je Zimmer frei" z roku 1997. A bohužel tohle platí dodnes. Zvlášť dneska.

Prožil jsem dva prosluněný podzimní korona dny v době, kdy denně umírá nějakých 100 lidí na covid a čeká se, že do týdne začnou kolabovat první nemocnice. Ale to, že je situace fakt vážná davy lidí slyšet nechtějí. Ignorujou to. Je jim to, v jejich bezohlednosti jedno.

A proto se včera konaly bleší trhy ve Vysočanech a prý tam byla kvanta lidí, nebyl jsem tam, jen jsem viděl fotky. Ale byl jsem ve Veltrusech, kam zavítala hromada turistů.

Naprostá většina byli rodiny bezrouškové, kromě nás jsme potkali asi jen tři nebo čtyři kolemjdoucí s rouškou. A taky mne překvapilo, jak velké rodiny v Česku máme. Běžně šlo o skupinky osmi, desti lidí, půlka dospělí, půlka děti, kteří společně bez roušek šli určitě jen proto, že jsou rodina z jednoho bytu, jinak si to vysvětlit nedokážu.

Dokonce i restaurace fungojou. Hrajou to tak, že mají otevřené okýnko a venku kolem okýnka je spousta lavic a stolů. Taková jako zahrádka. Prostě obcházení podmínek, nařízení a pravidel. Což běžně vlastně mám někdy i rád. Ale v týhle situaci mi to dost vadí.

Dneska jsem se byl proběhnout, z Bohnic jsem to vzal do Čimic a Ďáblic, pak kolem skládky do Zdib a Chaber. Hezkejch sedumnáct kilometrů. Celej ten běh jsem dal s šátkem přes pusu, ne že bych musel, je na to jedna z milionu výjimek, ale chtěl jsem si zkusit že to jde a není to problém a jde to a problém to není.

Ale po jedné z nejfrekventovanějších bohnických ulic, po Ústavní si to šinul jeden chodec za druhým aspoň ze 70 % bez roušek. Peklo. A bez roušek se občas čekalo i na zastávkách, kolem kterých jsem probíhal, tam to bylo tak 50 na 50.

O Češích se říká, že mají holubičí povahu. Proč nás přirovnávají k holubům? Nejspíš proto, že holubi taky na všechno serou. Dneska mne tahle národní vlastnost fakt mrzí.