Klady i zápory

Co nemáme skladem

To máme se záporem

Objevilo se mi tenhle tejden v hlavě. A třeba to jen odráží ten rychlík, ve kterým žiju. Rychlík, kterej projíždí krásnejma krajinama i válečným územím. Ale obrazy za okny se střídají tak rychle, že než si stačím uvědomit jednu nádhernou věc, padám do hnusu aby mne z něj zas vytáhla jiná radostná událost.

Hodně pracuju, ale už jsem to omezil. Potřebuju se dostat i k dalším věcem. A tak dělám věci do práce, uprostřed toho si odběhnu na rozhovor s Lenkou Dusilovou, pak zase práce a blbnutí s dětma a koupání a pak večer chvíli dokončování mailů a trochu čtení a koukání na Masterclass kurzy a pak, abych se odreagoval tak si něco nakreslím. Na mne věci, co bych jindy řešil třeba tejden.

Nikdy jsem si nemyslel, že můžu jet takhle rychle a to samý jsem si říkal před rokem i před pěti lety. Myslím i před deseti. Pořád mne překvapuje, kolik se toho dá stihnout a jsem zvědav, jestli se to někdy zastaví. A taky jetli má to zrychlení svý limity.

A pak je tu dlouhá a vleklá rodinná krize, která tím vším prostupuje. Vlastně nic u nás není v pořádku, vlastně nejsme schopní vedle sebe normálně fungovat ani to jakkoliv vyřešit. 

A tak si tenhle koktejl míchám, vlak projíždí z krajiny do krajiny, za okny se rychle střídá obraz za obrazem a já se bojím zatáhnout za ruční brzdu, abych třeba o něco nepřišel. Nebo abych se nedopatřením nezastavil v tý válečný zóně.

Ještě nějakou dobu takhle pojedu, myslím. Co nemám s kladem, to mám se záporem. Nic mezi.