Lidi bez uší

Haruki Murakami je kouzelník. Mám pocit, že mne zná a že píše pro mne. A navíc, že moje ruka si při volbě knihy, kterou jdu zrovna číst, vždycky vybere tu, kterou právě potřebuju. Tu, která nějak reaguje na mé současné nastavení. To co žiju.

Před pár dny, 13.10.  jsem si na facebook napsal tenhle postřeh:

Když se chci odreagovat tak si čmárám. Jako relax je to super. Nikdy nevím co to bude, nechávám to na ruce, kam to dotáhne, kam mne zavede. A vůbec netuším, čí obličeje to vznikaj. A proč. A kdy se to změní. A proč nemaj uši.<

A doplnil jsem ho ukázkama těch mejch obrázků. Lidí bez uší (což mi teď trochu zní jako lidi bez duší, ale to sem nepatří, to vylezlo teď, samo).

V pátek 16.10, o tři dny později jsem začal čííst Murakamiho "Hon na ovci". A zase mne to vtáhlo dovnitř a zase jsem unešenej a fascinovanej a nadšenej. Je to krásný. Zatím jsem na 58. straně, takže na začátku.

Ale včera, když jsem se vracel domů z práce se to zas stalo. Jsem pohlcen příběhem a čtu tyhle řádky:

Jako tvůj velice důverný přítel bych se rád na něco zeptal, řekl jsem já.
Beze všeho.
Tak předně: Pročpak máš pořád zakryté uši?...

A to pokračuje dál. Prostě ta holka nosí pořád zakrytý uši, protože když je ukáže a nezablokuje (strašlivá zkratka, ale to teď není důležitý), tak se dějou zvláštní věci. Takže je to vlastně holka bez uší, alespoň na venek, pro okolí. Kdybych jí někdy viděl a chtěl kreslit, zachytím ji bez uší, právě tak, jak se to na mejch obrázkách, který vznikaly vlastně podvědomě, dělo.

A teď čekám.

Čekám, jaký poselství mi Hon na ovci přinese. A co mi moje ruka, nakreslí příště, až se zas budu chtít odreagovat.