Po pauze

Skoro měsíc jsem si dal pauzu. Od psaní. Nebyl čas.

To že nebl čas je vždycky výmluva. Spíš jsem si ho na blog neudělal a věnoval jsem ho hlavně práci. Mám toho teď fakt hodně a i teď to píšu z kanceláře v době, kdy jsem si od ní potřeboval na chvilku odpočinout.

Co mne ale potěšilo bylo to, že i když jsem si sem nic nepsal, to zhodnocení dne nebo jeho rekapitulaci nebo zastavení se nad ním jsem dělal i bez zápisků. A přišlo mi, že to stačí. A pak jsem si uvědomil, že ne. Protože rychle zapomínám a už vůbec nevím, co se za těch necelejch 30 dnů stalo. 

A tak se vracím.

Poslední tejden jsem se trochu trápil s lidma na zastávce, kteří neměli roušku. Fakt mi přijde důležitý ji nosit a minimalizovat nebezpečí přetíženejch nemocnic. A i kdyby ten kus látky byl úplně k ničemu (což si nemyslím), tak je lepší se trochu omezit, než riskovat to, co třeba přijde.

A já se trápil a bál se ty odmítače roušek oslovit. Nevěděl jsem jak jim říct, že mají mít roušku a dnes jsem se k tomu konečně rozhoupal. 

Ráno, možná povzbuzenej tím, že nejsem sám, vezl jsem Alici na logopedii jsem na plné zastávce, kde nebyl prostor na dvoumetrové rozestupy oslovil asi tak maximálně třicetiletýho frajírka bez ní.

Připlula ke mně krásná věta: "Dobrý den, asi jste si zapomněl vzít roušku."

Tenhle nekonfliktní úvod s možností ustát to na obou stranách mile a vlastně bez pochybení sice trval jen do jeho odpovědi ať se starám o sebe a následnýmu stupňování, který skončilo tím, že jsem ho nazval pitomcem a on si teda nespokojeně roušku nasadil.

Což jsem komunikačně sice nezvlád na jedničku, ale i trojkama se člověk učí, žejo. Ale hlavně jsem si zkusil, že to jde někoho oslovit a dosáhnout cíle, kterej považuju nejen za správnej, ale i za důležitej.