Řeka

Včera jsem měl to štěstí slyšet Řeku Lenky Dusilový. V předpremiéře a na skvělý aparatuře s kulervoucím zvukem. Jsem rád, za tyhle dary.

Řeka je deska o hledání a naději. Hodně rozmanitá, vyrůstá ze starých tradičních kořenů. Od začátku jsem si říkal Želary, Žítkovské Bohyně, Sudety. Tuhle atmosféru jsem tu cítil, sem mne ty zvuky zavedly. 

A jak jsem se proposlouchával těmi ne vůbec jednoduchými ale nádhernými tóny a zvuky a hudebními spojeními, které se narodily někdy v improvizaci a postupným opracováváním se vylouply do svých stávajících tvarů, měl jsem i podobné pocity, které jsem zažil při dejchání nebo při jiných návštěvách stavů změněného vědomí.

Občas jsem chytil nějaký text, občas mi silně zarezonovalo nějaký spojení, cejtill jsem tam velkou naději a touhu po nalezení nějakýho spojení. Nějaký vzájemný harmonie, co já vím čeho.

A bylo to strašně moc silný.

Řeka není vůbec jednoduchá deska, jednotlivé písně do sebe vtékají a spojují se jako dílčí prameny nebo třeba jako vlákna, když bych měl zůstat v jazyce jmen písní. A dohromady tvoří jeden tvar, jeden jakoby film, u kterýho si moc neumím představit, že bych ho nevnímal jako celek ale jen po částech. Vlastně ta písnička je tu až někde ve třetím plánu, tak jako na pozadí. Důležitej je celek.

Je to hluboká, těžká deska. Člověka moc nenechá odpočinout ale energií ho nabije totálně. Zas jsem měl v očích slzy. Zas jsem po poslechu moc nemohl mluvit a zbytek dne a ještě i dneska jsem to všechno vstřebával. Na druhou stranu si tu energii, která se v desce skrejvá, musí posluchač odpracovat. Nedostane jí zadarmo. A to je dobře.

Ten jeden poslech na dokonalý aparatuře mne dal něco posvátnýho, něco tajemnýho. Něco co jsem fakt hodně potřeboval. Je na co se těšit. A už aby to toho šestýho listopadu bylo venku.

A aby toho nebylo málo, za dvacet minut bude Sluníčko na Artu. Přesun čtvrt století zpátky. Těším se na to.