Věčný hledání

Občas si říkám, že bych se taky rád vydal něco hledat. To bych ale nejdřív musel vědět, co to vlastně má být. Můj táta je člověk, který něco hledal celý život. A hledá to dodnes. Už jako malému se mi něco navyprávěl o bílé ovci, co k němu přišla ve snu. Vtloukl mi tím do hlavy, že v životě jde právě o tohle. Totiž abychom stále něco hledali.

(Haruki Murakami, Hon na ovci)

Mám to úplně stejný. Pořád něco hledám a často nevím co. Taky si často něco najde mně. To mám rád. To mi většinou udělá moc dobře.

Teď mám období běhání a kreslení si. Běhám Bohnicema zahalenejma ve tmě, abych se trochu protáhnul a vyčistil si hlavu. 

A pak kreslím, na začátku netuším co, protože neumím nakreslit něco co bych vědomě chtěl, nejde mi to. Navíc mi nedává smysl kreslit něco, co už existuje a já si to dokážu představit. Ruka čmáralka prostě něco začne a pokračuje a pokračuje a teprve na konci zjistím, co jsem to podvědomě hledal. A tím se zklidním a vyčístím si u toho hlavu (stejně i píšu a dělám většinu svejch činností, dokud můžu být objevitelem, baví mne to. Jakmile jsem jen popisovatelem stavu, přestává mne to zajímat).

Takovej ozdravnej podzimní proces to je.

Do toho hledám nový hudební zážitky a literaturu, teď se dojímám nad Květama Květů.

A určitě v tom všem hledám a chvilkama třeba i nacházím sám sebe. I když tím si tolik jistej nejsem. Co jsem a kdo jsem natož třeba ještě odpovědi na komplikovanější otázky proč jsem.