Dojetí v práci

Tenhle příspěvek začínám počtvrtý. A vůbec nevím jak na to. Pořád jsem ještě dojatej. 

Takže všechny vzletný slova dávám pryč a zkusím to popsat co nejjednodušejc.

V práci mám úžasná kolegy. Mám je rád. Fakt hodně. A jsme víc než kolegové, aspoň já to tak cejtím. A je mi s náma dobře. 

A ti mí milí kolegové jsou tak skvělí, že mi k narozeninám vyrazili dech, nahnali slzy do očí a nechali mne ujetě a rozpačitě a zcela rozhozeně cosi blábolit, jako reakci na to, co pro mne připravili.

Jednak mi upekli (nebo spíš Renča) dort ve tvaru gramofonu s deskou Nicka Cavea nahoře (tyvole!), kterej nejen že byl krásnej, ale taky moc dobrej a jo, vlastně jsem nejdřív vůbec nevěděl jestli něco tak krásnýho jíst.

A pak se domluvili s Jakubem Königem a nechali mi namalovat krásnej obraz (zase tyvole!), další čtverec a další portrét. Nádhernej a milejma kolegama zezadu podepsanej.

A tak to tady po dvou a půl dnech vstřebávám, emoce jsou mnou pořád prostoupený, protože se ve mne odehrávají kromě těch krásnejch dojetí a překvapení a oněmění a šoku z toho všeho taky další věci, perou se ve mně i další o dost komplikovanější pocity a stavy, který si k tomu na sebe pouštím svým životem sám, jak už to tak občas dělám.

A tak se to tu všechno proplejtá a já si k tomu říkám, že život je zvláštní. Plnej zážitků, překvapení, výzev, radostí, rozhodnutí a nečekanejch věcí. Což ten život dělá krásným. Mám ho dost rád, ať už se děje cokoliv. A teda, to překvapování nenechávám jen na něm, docela slušně mu v tom sekunduju.

Teď to po sobě čtu a zjišťuju, že jsem se od toho původního tématu trochu odklonil. Ale co už. Asi to tak mělo bejt. Každopádně ještě jednou radši zopakuju: takhle skvělý kolegy jsem nikdy nikde v práci neměl. A to, co udělali letos s mejma narozeninama, jsem fakt nikdy nezažil. Děkuju. Moc. Všem.