Jsou tady s náma

Jako dítě to má každej. Aspoň myslím. Kouká na nebe a vidí ty krásný postavy a scenérie, který si představuje v pohybujících mracích. Tomu pohledu přidá hromadu své fantazie a při pohledu na nebe vidí mnohem víc než tam je. Nebo ne, jinak. Ono to tam je, ale to dítě to umí probudit a vytáhnout si to.

Nevím, kdy a jak se tahle schopnost ztrácí, ale jistý je, že už jsem to dost dlouho takhle silný neměl. Jo, pořád jsem ty zvířata plující na nebi viděl, ale už ne tak intenzivně, tak propracovaně. Jakoby vybledle, upozaděně. Prostě převažovaly mraky jako kůň. Ne koně běžící na nebi.

A teď, poslední dobou, se najednou tohle všechno vrací. Koukám na věci kolem sebe a vidím další interpretace, které mohou znamenat. Takže si mažu rohlík máslem a místo másla vidím běžící lišku. Koukám na sukulent a jeho listy vypadají jak malý velryby. Koukám na okno, po kterém mi leze pět pulců což jsou šmouhy, který ani netuším, jak vznikly. 

Možná to souvisí s tím, jak si vlastně celej letošní rok maluju. Podobný věci teď hledám i v různejch barevnejch skvrnách, který mi vodovky na papíře dělaj. Podobný věci vidím ve snech a při meditaci. A možná to probouzejí i komiksy, který teď čtu, aktuálně Mooreova "Providence".

Ale jsem za to rád. Za všechny ty ptáky a podivný tvory, který nemají jména, ale jsou tady se mnou. Já je ve svém světě vidím. Protože oni tu jsou. Je to jen o tom si jich všimnout.