Stranger Than Kindness v Kodani

Dánsko mne vlastně nikdy moc nelákalo. Jednak o něm skoro nic nevím a pak jsem ho vždycky bral jako něco mezi Holandskem a Skandinávií a to už je lepší jet do jednoho nebo do druhého. Ale když si Nick Cave udělá výstavu v Kodani, není co řešit.

Nejdřív to vypadalo, že se mi podaří spojit výstavu i s koncertem. Pak ale přičel covid, takže to pak spíš směřovalo k tomu, že "Stranger Than Kindness" neuvidím. Ale nakonec byla výstava prodloužena, covid se tak jako stabilizoval a já nejdřív oslovil přátele na facebooku, zda se mnou nepojedou, koupil si lístek a když jsem v tom zůstal sám, změnil jsem původní plán dopravy autem a koupil si lístek na Flixbus.

Patnáctihodinová cesta busem s přestávkou v Berlíně se mi zdála jako prima zkušenost a čas na to něco přečíst. A tak jsem cestou tam zvládl celý Stín katedrály od Urbana, moc hezký čtení.

Cesta proběhla pěkně, četl jsem, vyspal jsem se, absolvovali jsme německou i dánskou kontrolu pasů i covidových certifikátů. V tý německý jsem byl vybrán mezi asi deset cestujících, kterým se policie věnovala důkladněji, pasy projížděli s databázemi a tak, ale nic se jim najít nepovedlo.

Někdy po osmé jsme v Kodani na hlavním nádraží, což byla taková špinavá zatáčka u kolejí vystoupili a já šel hledat Caveovu výstavu. Vstup jsem měl sice až na 14:00, ale chtěl jsem vědět, kde je to místo, abych to pak nehledal. A tak jsem pomalým turistickým tempem procházel letně rozpáleným městem plným kol a velmi brzy jsem byl u The Black Diamond, Royal Danish Library.

Řekl jsem si, že za zeptání nic nedám a zkusil jsem poprosit slečnu u pokladny, zda bych nemohl jít na výstavu už teď, že mám sice lístek až na druhou, ale že by se mi to hned v deset hodilo víc. A prej, že jo. Jen ať si dám batoh do úschovny zavazadel a klukovi u vstupu řeknu, ať mne tam pustí, což se i stalo.

A tak jsem byl toho dne prvním návštěvníkem výstavy, rozdělené do několika částí. Nejdřív Caveovo dětství, pak Boys Next Door a The Birthday Party, Caveovy pracovny a pokoje, knihovna, The Bad Seeds, Grinderman, rodina, vzory. Vše protkaný nádhernejma originálama jeho textů, poznámek, zápisníků, obrázků a všemožných arefaktů. Zvukových i videonahrávek. Je tu obrovský množství fakt unikátních dokumentů a předmětů které Nick vytvořil nebo vlatnil. Nádhera a těžko to popsat. A tak někdy krátce po poledni opouštím výstavní prostory. Nadšen a uspokojen. Rád, že jsem přemohl lenost a vydal se sem na poslední chvíli, protože za 14 dnů výstava končí.

Úkol číslo dvě je přivézt dětem z dánska Lego, což ve zdejším lego storu brzy taky zvládnu.

ZAčínám být ale unavenej a tak si koupím vyhlídkovou turistickou cestu lodí po zdejších kanálech. Přijde mi to jako dobrej nápad, hodinu se projíždět na lodi a poznat Kodaň z vody. A jo, máme skvělou průvodkyni, která moc hezky popisuje každej objekt co vidíme, podjíždíme nízký mosty, objíždíme kodaňský městský koupaliště kde velká část dánek nenosí horní díl plavek. A dojíždíme až k Malý mořský víle, kterou jsem původně chtěl oželet. Ale je tu horko a slunce pálí a já nemám nic na hlavu a tak jsem docela rozpálenej a pečenej. Prostě horkej letní den.

A i když jsem ještě unavenější, mám pořád spoust času do půlnoci, kdy mi jede autobus zpátky a tak jdu do Christiánie. Kolonii svobodomyslných anarchistů, kteří si tu udělali svůj stát ve státě a dánové jim to tolerují. Je to nádherná oblast plná street artu a zajímavejch lidí a živejch hudebních produkcí a taky, a to jsem nikde jinde neviděl, stánkařů s drogama. Normálně šest stánků v uličce, u který jsou jen cedule že jako nefoťte a všichni jsou spokojený. Prostě krásný klubový prostředí se vším, co k tomu patří a kdybych nebyl tak unavenej a byl tu na dýl, asi bych si to tu oblíbil.

Jenže jsem unavenější a unavenější, začíná mne bolet hlava a tak kupuju nejdřív colu a pak ještě pomerančovou limonádu a přemejšlím, jestli mám spíš migrénu nebo úpal nebo oboje. Už mi fakt není nejlíp a protože jsem si zapomněl vzít s sebou ibalgin, hledám lékárnu, ale v sobotu v podvečer nacházím jen zavřenou. Místo ní ale objevuju park se stromama a stínama a s piknikujícíma dánama, tak si taky pod jeden strom vlezu. Je horko, ale mám zimnici. Hlava bolí jak čert, ztochu zvracím a trochu pochybuju, zda zvládnu cestu busem a zda mne do něj v tomhle stavu vůbec pustí. Ale je šest odpoledne a já mám ještě 6 hodin na to se zmátořit.

Lehám si v parku, odpočívám, občas spím polospánkem a snažím se tý migrény a úpalu zbavit, snažím se pít a koupil jsem si banán, ale dostávám to do sebe jen pomalu. Ale skoro tři hodiny tu vydržím v relaxačně meditativně polospícím stavu a trochu se to zlepší, ale ne moc. Říkám si, že to teď zkusím trochu rozchodit a směřuju na nádraží, před kterým nacházím lékárnu.

Paní mi prodává jejich ibacosi, jen dvoustovku a prej, že můžu denně maximálně 3 tablety, tak si je dám a divím se, jak malý dávkování tu mají. U nás jsou běžný 3 čtyřstovky. Ještě se ptám na kynedril nebo něco, po čem není člověku v autobusu špatně, ale prý nic takovýho neexistuje.

Dánskej ibazázrak ale zabírá, zatímco sedím na lavičce na nádraží a co deset minut odpovídám zdejším žebrákům, že fakt peníze nemám. Kdybych je měl, koupil bych odpoledne Monice šaty, z čehož nakonec sešlo, protože pán tvrdil, že mu nefunguje terminál.

Tak asi na jedenáctou se vydávám do zatáčky u kolejí a tam i nastupuju unavenej, ale plnej zážitků do autobusu. Těsně před odjezdem je ještě kousek od nás obrovskej ohňostroj. Netuším proč, ale je to hezký, takhle se s náma rozloučit.

Spím až do trajektu, kde si chvíli čtu skvělou knihu od Jana Buriana a pak se zapomenu na záchodě a když z něj vylezu, na lodi už nikdo není a já rychle běžím do podpalubí, kde na mne naštěstí bus čeká. Mám pocit, že trajekt do Dánska jel 45 minut a z Dánska třeba 15. To asi ty prášky. Ale pak ještě trochu pospávám a čtu a vlastně v pořádku a bez problémů přijíždím domů.

Vana, další ibalgin a odpočinek. Radost z krásnýho výletu. Tyjo, jel bych zas.