Moje druhé maitri dýchání

Když tu byl v dubnu 1990 papež Jan Pavel II., byli jsme tam se skauty jako pomoc pořadatelům. Stáli jsme na všech možnejch křižovatkách toho letenskýho prostoru a lidem jsme pomáhali najít cestu do jejich sektoru.

Někdy v průběhu dne začal šílenej liják. Dubnovej hustej a vydatnej déšť, klasická průtrž mračen. A já a ještě další dva skauti z našeho oddílu jsme pořád stáli na svých místech, abysme mohli návštěvníkům mše poradit. Brali jsme to jako službu, povinnost, byli jsme na sebe fakt hrdí, že jsme to zvládli a neutekli a jo, bylo to fakt těžký sebeovládání. Zdrhnout jsme chtěli, ne že ne.

Když pak po dešti přišel náš vůdce Ledňáček v suchý košili, tak jsme namísto slov chvály a obdivu zjistili, že jsme vlastně pitomí. Všichni ostatní se schovali, utekli, děšť přečkali v suchu a my tři trubky si v takový situaci neuměli poradit. Takhle nějak nám to tenkrát řekl. Bez empatie, bez toho snažit se pochopit naše důvody a btw. když to na nás tohle vybalil, ani jsme se mu, zklamaní, tenkrát nesnažili vysvětlit náš pohled. Hrdost a houževnatost se v jedný větě proměnila na zklamání a křivdu.

Včera jsem byl podruhý na maitri dýchání a tohle je jedna z věcí, která se mi, hned při úvodní meditaci vybavila. Překvapilo mne, jaký vlastně nedůležitý pitomosti mám někde v sobě nezpracovaný a jak mi ještě dnes vytvářej zbytečný bloky.

A uvědomil jsem si, že to je možná zobecněně jedno z mejch největších osobních témat. Okolí mi nerozumí nebo rozumět nechce nebo ho prostě mý postoje nezajímají a já následně radši utíkám od vysvětlování pro mne důležitejch a správnejch cest. Svejch postojů. Svejch pravd a vlastně zatraceně důležitejch věcí. A zakořeněný to bude ze všech, nebo z velký většiny komunit, jichž jsem členem. A nemyslím si, že by to nebylo nirmální, je, ale já jsem na to zřejmě z nějakýho důvodu citlivej nebo přecitlivělej.

Následný náročný dýchání bylo těžší než poprvé, ale já byl o dost aktivnější. Dostal jsem se na místo, který jsem se snažil opakovaně projít a překonat, vracel jsem se tam, minimálně čtyřikrát, ale ani jednou jsem k tomu, udělat ten určující krok, odvahu nenašel, protože to bylo spojený s nepříjemnejma věcma. Věděl jsem, že bych zvracel a já zvracet fakt nechtěl a tak jsem se vždycky stáhnul zpátky. Což je sice škoda, ale aspoň vím, na co se připravovat příště.

I tak je dýchání a celej ten den duševní hygieny zážitek k nezaplacení, všem bych nějakou tu pro něj vhodnou cestu (což nemusí být třeba zrovna dýchání) doporučoval.