Našrot

V práci v kanceláři, kus místa ode mne sedí takovej člověk, kterej mi přišel strašně povědomej, Ale protože v tom kanclu já ani on tolik času netrávíme, tak zatím nebyl čas za ním přijít a říct - čau, tyjo, nevíš odkuď tě znám?

Ale shodou okolností to vypadlo tenhle tejden z kolegů v hospodě, zjistil jsem, že tím povědomým člověkem je Petr Hraboš Hrabalík. Autor knih jako Návrat k Sudu, člověk co stál za Bigbítem ale hlavně frontman kapely Našrot.

Jejich první desku (tenkrát jsem to měl od Kostěje na kazetě) jsem v tom roce 91 a pak třeba ještě tři roky poslouchal dost. Byla to jedna z těch iniciačních věcí. Vlastně jsem na ni plynule přešel po sampleru Rebelie, stejně jako k deskám Plexisu, Šanovů, ale taky Orlíků nebo Třech sester. Jo, tenkrát mne to všechno dost bavilo a já to velmi žral.

Ale zatímco s Landou jsem se rozešel v dost zlým (ten jeho rasismus a fašismus, kterej ale Landa ani neumí připosraně přiznat a stejně tak si zbaběle nechce uvědomit, kolik škody tím nadělal), tady Našrot, kterej jsem sice od druhý desky už neposlouchal, to je nádhera. Skvělej skok do doby střední školy.

Teď jsem si to po skoro třiceti letech pustil a od včerejška už jsem to projel čtyřikrát. Byl jsem s tím běhat a vlastně mi to teď nastartovalo takovou retro hudební atmosféru. Postupně hledám desky, který jsem kdysi dávno poslouchal, ale pak je na dlouho odložil. A čtu u toho Klusákova Gotta což taky vyvolává různý vzpomínky. Ale o tom až někdy příště, až to dočtu celý.