Jaromír Nohavica už zase zklamal své posluchače. Puškinovu medaili nechce za žádnou cenu vrátit.

Jaromír Nohavica byl pro mne, hlavně v době kolem vydání desek "Mikymauzoleum" a "Divné století", obdivuhodný umělec. Jeho alba jsem slyšel nespočteněkrát a strávil jsem s nimi nádherné chvíle. Od té doby, co na něj vyplavaly informace o jeho roli v donášení na Karla Kryla státní bezpečnosti ale neustále morálne klesá. A člověka to mrzí o to víc, protože jeho hudební a básnický a interpretační talent i jeho charisma jsou na nejvyšší úrovni.

Teď tu budu psát o něčem jako lidském "selhávání", což je hodně tenký led, na který by se mělo stoupat jen ve výjimečných případech. Nikdy nikdo nemůže tušit, jak by se v podobných situacích choval on sám, vždy je to subjektivní a aspoň trochu nefér pohled bez toho, aby se kritizovaná osoba mohla nějak bránit nebo vysvětlovat. Ale v případě Nohavicy už vlastně žádný prostor pro vysvětlování není.

První velký Nohavicův morální šrám přišel ještě za socialismu se zmiňovanou STB a je vlastně nejpochopitelnější. V komunistickém Československu nebyl problém zlomit i velmi silnou osobnost a tak jsem tohle selhání Jarkovi nikdy moc nezazlíval, i když to zamrzelo. Ne že ne. Mnohem víc mne ale zklamalo jeho mlžení kolem toho. Bral jsem to tak, že se za tu věc stydí, nechce se mu o tom mluvit, je mu trapně. A jo, štvalo mne to, přestal jsem si ho už tenkrát tolik vážit, ale pořád jsem ho aspoň trochu chápal.

Když ale v listopadu 2018 udělil Vladimír Putin Nohavicovi Puškinovu medaili, nedalo se na tom pochopit nic. Medaili Nohavica přijal dobrovolně a s dojetím z rukou člověka, který čtyři roky před tím anektoval Krym. Nikdy jsem v tom Nohavicu nepochopil a on neměl ani snahu to jakkoliv rozumně vysvětlit. Tenkrát jsem ho úplně přestal poslouchat a řekl jsem si, že mi ty jeho geniální desky nestojí za to zklamání a lítost, kterou ve mne, díky výše uvedenému, vyvolávají.

Dnes už musí být ale opravdu každému, včetně Jarka Nohavici jasné, co je diktátor a agresor Putin zač. Je to zločinec na úrovni Hitlera a Miloševiće. A v době, kdy zahájil válku na Ukrajině, vyhrožuje vojenským útokem další velké části světa, tedy v době, kdy je poslední možný okamžik procitnout a říct něco jako byl jsem zaslepený a neměl jsem tu cenu přebrat a rovnou ji nevyplaceně poslat do Kremlu, Nohavica na přímý dotaz vzkazuje hloupé a zbabělé a alibistické: Puškinovu cenu jsem dostal za zpívání písní Vladimira Vysockého a Bulata Okudžavy a ne za válčení.

Je nepochopitelné, že si Nohavica radši pošpiní poslední zbytky své cti, jen aby nepřiznal svou tři roky starou chybu. Nebo mu jde fakt o ten kousek stříbra, o který by nechtěl přijít? Každý přece ví, že se cena nerozdává za válku, ale medaili za propagaci německé kultury udělenou Adolfem Hitlerem by soudný člověk zcela jistě taky vrátil.

Ruská kultura je v mnoha ohledech nádherná a nejde jen o Vysockého nebo Okudžavu, které Nohavica českému publiku přiblížil, jako nikdo jiný. Přesto jsem přesvědčen, že ani Bulat, ani Vladimír by z vyznamenání za zpřístupňování jejich tvorby v Československu udílené diktátorem Putinem nebyli odvázaní.

A odmítám věřit tomu, že Nohavica ten Putinský symbol v předávání blejskavého vyznamenání nevidí. O to míň pak můžu věřit upřímnosti v jeho textech a jeho písničkářské kariéře.

Písničkář by měl jít příkladem. Měl by ukazovat na problémy doby, měl by burcovat lidi k tomu, aby byli lepší. Nohavica to ve svých písních vždycky uměl. Má obrovský talent. Dokáže mistrně vykreslit a popsat podstatu lecjakého problému či situace a tu zabalit do tak nádherných básnických spojení a obratů, že to chytne za srdce. Že to zafunguje. Bohužel to zřejmě umí jen ve své tvorbě, kterou, jak se zdá, dělá jen pro bezcenou cetku předanou ruským agresorem. O něco vyššího, třeba o lepší svět nebo společnost zájem nemá, ačkoliv by se to z jeho textů zdálo. O tom jen dovede zpívat.