Padesátá léta
Naskenoval jsem starý negativy po dědovi. Z padesátejch let. Děda fotil fakt hodně, takže to byly desítky fotek z doby, kdy táta a jeho sourozenci byli malí.
A před vánocema jsem z toho udělal fotoknihu a udělal ji jak oro tátu tak pro tetu.
Ty fotky jsou krásný. Autentický záběry z Vršovic, z bruslení na Berounce, učení plavání tamtéž. Černobílý i barevný. A asi ne moc viděný. Možná v době jejich vzniku, ale pak se ty vyvolaný fotky možná někde poztrácely nebo zůstaly zastrčený v albech.
A táta i teta měli velkou radost, teta dneska, proto o tom píšu.
A napadlo mne u toho, jak se to všechno zajímavě proměňuje. V padesátejch letech je každá fotka pokladem. A kdo fotí, ten se snaží o dobrou kompozici, přemejšlí u toho. Dneska, jen 70 let poté fotíme všechno a všude. Znuděně, líně, bez přemejšlení. A možná to ukládáme někam do bezednýho propadliště cloudu, možná na disk, možná to tiskneme. A já jsem zvědav, jestli se po mně nějakej vnuk dostane k negativům nebo RAWům, nebo fotkám a co si o tom bude myslet. Procházet to není v lidskejch silách. Možná z toho nějaká umělá inteligence dokáže vybrat to nejrůznější nebo tak něco. Reprezentativní průřez.
Ale ta badatelská činnost, radost z otevírání obálek s negativama, zjišťování co tam je, skenování, zjhišťování, že je to ostrý, že je to zajímavý, to z toho zmizí. A jo, poktrok nezastavíš a jo, spíš to nikoho nebude zajímat, ale stejně je to trochu škoda. Že se o takovýhle dobrodružství ochuzujeme.
A před vánocema jsem z toho udělal fotoknihu a udělal ji jak oro tátu tak pro tetu.
Ty fotky jsou krásný. Autentický záběry z Vršovic, z bruslení na Berounce, učení plavání tamtéž. Černobílý i barevný. A asi ne moc viděný. Možná v době jejich vzniku, ale pak se ty vyvolaný fotky možná někde poztrácely nebo zůstaly zastrčený v albech.
A táta i teta měli velkou radost, teta dneska, proto o tom píšu.
A napadlo mne u toho, jak se to všechno zajímavě proměňuje. V padesátejch letech je každá fotka pokladem. A kdo fotí, ten se snaží o dobrou kompozici, přemejšlí u toho. Dneska, jen 70 let poté fotíme všechno a všude. Znuděně, líně, bez přemejšlení. A možná to ukládáme někam do bezednýho propadliště cloudu, možná na disk, možná to tiskneme. A já jsem zvědav, jestli se po mně nějakej vnuk dostane k negativům nebo RAWům, nebo fotkám a co si o tom bude myslet. Procházet to není v lidskejch silách. Možná z toho nějaká umělá inteligence dokáže vybrat to nejrůznější nebo tak něco. Reprezentativní průřez.
Ale ta badatelská činnost, radost z otevírání obálek s negativama, zjišťování co tam je, skenování, zjhišťování, že je to ostrý, že je to zajímavý, to z toho zmizí. A jo, poktrok nezastavíš a jo, spíš to nikoho nebude zajímat, ale stejně je to trochu škoda. Že se o takovýhle dobrodružství ochuzujeme.
Komentáře
Okomentovat