Přechylování ženských jmen

V devadesátých letech jsme se hádali se Slovenskem, jak se budeme jmenovat. Byly to ty tahanice o pomlčku, byl to ten slovenskej mindrák, že oni jsou až ti druzí, nemají hlavní město a co já vím co všechno. A vyvrcholilo to rozdělením republiky. Zbytečně a hloupě. Jen v důsledku mindráku a toho, že si to pár politiků vzalo jako jednoduchou a srozumitelnou kampaň.

Teď se řeší přechylování ženských jmen a v částech argumentů je cítit velmi podobný mindrák. "Koncovka ová ukazuje, jako by žena patřila tomu manželovi. Je to nedůstojný. Je to diskriminační. Nepatří to do dnešního moderního světa." tvrdí někteří.

Podobně mluví pan Profant v rozhovoru u Martina Veselovskýho. Deset procent žen chce mít nepřechýlené jméno. Deset procent se cítí diskriminováno (v Praze dokonce 21). Proto jim pojďme umožnit si příjmení nepřechylovat.

Já tuhle argumentaci neberu. Přece to, že deset procent lidí si něco přeje, neznamená, že je to správně. Že je jejich důvod racionální. Takhle si za chvíli můžeme říct, že desti procentům lidí vadí rozlišovat I a Y a tak jim umožněme psát cokoliv. Nediskriminujme je tím.

Nebo psaní diakritiky, to může taky obtěžovat a stejně tak velká a malá písmena a čárky ve větách. 

Je přece hezký, že čeština nějak funguje. Má svý pravidla. Nějakým způsobem se vyvíjela a pořád vyvíjí, ale funguje. Ale každá podobná liberalizace a změna, dost často ne proto, že jde o diskriminaci, ale spíš o lenost, nebo rozmar, nebo politickou kampaň, ty vzájemný odlišnosti bourá. Globalizuje. Sjednocuje. Normalizuje.

Ale abych nebyl jednoduchej, i já bych v některých případech ženská jména nepřechyloval. U cizinek. Protože se tak prostě jmenujou. A tak by se měl používat ten tvar, obvyklý v zemi, jíž je žena občankou. Protože Courtney Loveová, Suzanne Vegová, PJ Harveyová nebo Mel Bová je prostě prasárna a nesmysl.