Chtít nebo nechtít

Často chce člověk něco udělat, něčeho dosáhnout. A tak to udělá a dosáhne toho. To není nic divnýho. 

Ale někdy chceš něco udělat, ale neuděláš to. Vlastně ani nevíš proč.

Jedna teorie říká, že pokud tu věc fakt opravdu a z celýho srdce nechceš, vykašleš se na ní. Neuděláš a nedosáhneš toho, po čem oprvdu netoužíš.

Možná je v tom i jakási míra zásluhy. Pokud to chceš a ještě si to i zasloužíš, máš to mít. A zasloužit si to můžeš mírou píle. Pracovitostí. Cílevědomostí. Morálním a etickým postojem.

Ale pak je tu ještě jedna rovina. Dost často jsem totiž udělal to, k čemu jsem se nerozhodl a naopak. Udělal něco jinýho, než pro co jsem se rozhodnul. A často to bylo správně. A vlastně nevím proč, možná by tomu někdo řekl intuice. 

A tady by mne zajímala ta míra vědomosti a touhy a na druhý straně instinktu nebo vnějších faktorů, která vedou k tomu, něco udělat. To, že teď píšu tenhle blog, je dané tím, že jsem to napsat chtěl. Ale proč to píšu zrovna teď a ne před dvěma hodinama, kdy jsem to chtěl možná taky napsat, nevím.

A určitě v tom má svý prsty i něco jako sebevědomí, míra pochybování nad každým rozhodnutím, nejistota a taky míra ctižádosti, schopnost soustředění. Roztěkanost.

Vlastně by se zdálo, jak snadný to člověk má. Chce něco udělat tak to udělá (a vypouštím z toho teď všechny nepravosti a zločinnosti a tak), prostě by mi nic nemělo bránit v tom, udělat něco užitečnýho, něco pro radost. Ale často to něco zastaví. Zpomalí. 

A rád bych věděl, co je ten zpomalovač. Měnič rozhodnutí. Kde je. Jestli v nás. Nebe někde venku. Zda jde o interní nebo externí vliv. A co je ještě interní a co už externí. Samý otázky. Zase.