Jarek Nohavica: služebník ďábla s talentem od boha
S Jarkem Nohavicou jsem se dávno rozkmotřil. Což je silný slovo. Nikdy jsme spolu nemluvili, on o mně neví (pokud nečetl nějakou mojí recenzi). Prostě jsem ho přestal sledovat a poslouchat, protože mne zklamal. Mnoha kroky, ať už mlžením o minulosti a o tom, jak "byl s děvkou, ale seděl s ní pouze v kavárně, na pokoj s ní nešel", nebo focením s Okamurou nebo lezením do zadku Putinovi či Zemanovi.
Když mám ale chuť, poslouchám jeho desky, hlavně nepřekonatelné Mikymauzoleum nebo Pražskou pálenou. Jeho zcela zásadní záseky do tuzemnskýho folku.
A dnes jsem si po mnoha letech pustil zas písničku, kterou jsem neznal. Tohle. Upozornil mne na to můj oblíbenej hyperkorektní aktivista Martin Uhlíř.
A je to tak nádherný, silný. Do očí mi to vrazilo slzy, dojalo mne to, okouzlilo. Nohavica má obrovskej dar popsat něco tak strašnýho takhle krásně. Udělat silnej příběh, vcítit se do tý situace, povýšit to poeticky do absolutních výšin. A přitom bejt jednoduchej, srozumitelnej, pro mně nepřelézt hranici patosu.
Pamatuju si na dávnej rozhovor z Rock & Popu s Honzou Dědkem. Bylo to k Divnýmu století a Nohavica tam tenkrát říkal, že se v živiotě stydí za dvě věci. Za desku V tom roce pitomém a za knížku Poslední mejdan. Oboje mám a oboje mi tenkrát nepřišlo tak špatný, studuhodný.
Ale jak jsem ho už bedlivě sledoval, jako velkej fanoušek, dostalo se ke mně moře fakt blbejch písniček. A vždycky mně překvapilo, jak někdo kdo píše ty Miymauzolea a Divný století a Anděly na kúru napsat úplně pitomý častušky a prvoplánový hrůzy, za který bych se (fakt) i já styděl. Že si to nehlídá. Že ta touha vypustit do světa i úplně blbou prvoplánovou a jasně cílenou věc ho baví. Že mu za to stojí.
A stejně jako jsem dnes slyšel tu silnou a skvělou věc, hned ke mne doputovala další, která jen potvrzuje předešlej odstavec. Na stejným koncertě zazněla i tahle píseň, která je podle mne za čárou a jestli u tý první slzím a jsem unešen, u týhle je mi trapně a skoro zvracím.
A znovu o tom přemejšlím. Jak může bejt Jarek Nohavica tak rozpolcenej a navzájem protichůdnej. Jak může být chvíli dokonalej básník a čistej člověk s obrovskejma mórálníma hodnotama a jindy ten Jarek Ohavnica (tak o sobě taky v osumdesátkách mluvil). Jak může tak silně přiblížit holocaust a jaktože se může tak blízko přiblížit zločinci Putinovi. A je mi to líto a vlastně se bojím, že je to častá vlastnost mezi lidma. Že nedoukážou unést a spravovat svůj dar a talent a často uhybaj do bahen a žump. Maj dar od boha, ale sloužej ďáblovi.
Když mám ale chuť, poslouchám jeho desky, hlavně nepřekonatelné Mikymauzoleum nebo Pražskou pálenou. Jeho zcela zásadní záseky do tuzemnskýho folku.
A dnes jsem si po mnoha letech pustil zas písničku, kterou jsem neznal. Tohle. Upozornil mne na to můj oblíbenej hyperkorektní aktivista Martin Uhlíř.
A je to tak nádherný, silný. Do očí mi to vrazilo slzy, dojalo mne to, okouzlilo. Nohavica má obrovskej dar popsat něco tak strašnýho takhle krásně. Udělat silnej příběh, vcítit se do tý situace, povýšit to poeticky do absolutních výšin. A přitom bejt jednoduchej, srozumitelnej, pro mně nepřelézt hranici patosu.
Pamatuju si na dávnej rozhovor z Rock & Popu s Honzou Dědkem. Bylo to k Divnýmu století a Nohavica tam tenkrát říkal, že se v živiotě stydí za dvě věci. Za desku V tom roce pitomém a za knížku Poslední mejdan. Oboje mám a oboje mi tenkrát nepřišlo tak špatný, studuhodný.
Ale jak jsem ho už bedlivě sledoval, jako velkej fanoušek, dostalo se ke mně moře fakt blbejch písniček. A vždycky mně překvapilo, jak někdo kdo píše ty Miymauzolea a Divný století a Anděly na kúru napsat úplně pitomý častušky a prvoplánový hrůzy, za který bych se (fakt) i já styděl. Že si to nehlídá. Že ta touha vypustit do světa i úplně blbou prvoplánovou a jasně cílenou věc ho baví. Že mu za to stojí.
A stejně jako jsem dnes slyšel tu silnou a skvělou věc, hned ke mne doputovala další, která jen potvrzuje předešlej odstavec. Na stejným koncertě zazněla i tahle píseň, která je podle mne za čárou a jestli u tý první slzím a jsem unešen, u týhle je mi trapně a skoro zvracím.
A znovu o tom přemejšlím. Jak může bejt Jarek Nohavica tak rozpolcenej a navzájem protichůdnej. Jak může být chvíli dokonalej básník a čistej člověk s obrovskejma mórálníma hodnotama a jindy ten Jarek Ohavnica (tak o sobě taky v osumdesátkách mluvil). Jak může tak silně přiblížit holocaust a jaktože se může tak blízko přiblížit zločinci Putinovi. A je mi to líto a vlastně se bojím, že je to častá vlastnost mezi lidma. Že nedoukážou unést a spravovat svůj dar a talent a často uhybaj do bahen a žump. Maj dar od boha, ale sloužej ďáblovi.
Komentáře
Okomentovat