Pokrok nezastavíš a nebezpečná ovladovna
Jsem pokrokový člověk. Moderní a technologicky zdatný. Minimálně na svlůj věk. A i když řadu věcí rád řeším po staru (knihy, vinyly, oblečení, zrcadlovku, lyže, ...) v mnoha jiných ohledech jsem zcela na úrovni silně technologicky zdatného středoevropana.
A tak používám mobil. Nosím ho u sebe fakt pořád, až jsem za to kritizován svou ženou. Mobil mám propojen se sluchátky, hodinkami i prstenem a zaznamenávám své spací i srdeční i pohybové návyky.
V mobilu mám prakticky všechno. Platební kartu, jízdenku na autobusy, přesný čas, nouzový foťák, denní zpravodajství, komunikační nástroje, mapy, jízdní řády, doklady sebe i celé rodiny. A mnohem mnohem víc.
Je to pohodlné, je to praktické. Když vyjdu jen z mobilem, jsem schopen prakticky všeho, nkoupím si, identifikuji se, mám přístup k informacím.
Včera jsem si v práci ale zapomněl nabíječku a do toho začala Alice stonat. A já byl s vybitým mobilem najednou odrovnaný. Neměl jsem peníze, neměl jsem kartičku pojištěnce, metrem jsem jel na černo a nemohl jsem na dálku pracovat. To byly nejzásadnější problémy. Nemohl jsem dát vědět ženě, jak to s tou Alicí vlastně vypadá. Nemohl jsem dělat úplně běžný věci a bylo to fakt divný.
A jediný mý štěstí bylo, že jsem si u doktora drze půjčil nabíječku a mohl pak dohnat všechny své prohřešky. Ukázat kartičku pojišťovny, zplatit za léky, informovat ženu, přeorganizovat pár věcí v práci a hlavně, vyfotit si podivné slovo, které mne na poliklinice zaujalo.
A tak používám mobil. Nosím ho u sebe fakt pořád, až jsem za to kritizován svou ženou. Mobil mám propojen se sluchátky, hodinkami i prstenem a zaznamenávám své spací i srdeční i pohybové návyky.
V mobilu mám prakticky všechno. Platební kartu, jízdenku na autobusy, přesný čas, nouzový foťák, denní zpravodajství, komunikační nástroje, mapy, jízdní řády, doklady sebe i celé rodiny. A mnohem mnohem víc.
Je to pohodlné, je to praktické. Když vyjdu jen z mobilem, jsem schopen prakticky všeho, nkoupím si, identifikuji se, mám přístup k informacím.
Včera jsem si v práci ale zapomněl nabíječku a do toho začala Alice stonat. A já byl s vybitým mobilem najednou odrovnaný. Neměl jsem peníze, neměl jsem kartičku pojištěnce, metrem jsem jel na černo a nemohl jsem na dálku pracovat. To byly nejzásadnější problémy. Nemohl jsem dát vědět ženě, jak to s tou Alicí vlastně vypadá. Nemohl jsem dělat úplně běžný věci a bylo to fakt divný.
A jediný mý štěstí bylo, že jsem si u doktora drze půjčil nabíječku a mohl pak dohnat všechny své prohřešky. Ukázat kartičku pojišťovny, zplatit za léky, informovat ženu, přeorganizovat pár věcí v práci a hlavně, vyfotit si podivné slovo, které mne na poliklinice zaujalo.
Komentáře
Okomentovat