Ta hudba!

Tadeáš měl koncert s orchestrem. Což se neděje zas tak často. Asi dvakrát do roka. A na vážnou hudbu taky moc nechodím. Nebo spíš vůbec. Jen když hraje Tadeášův orchestr.

Včera to byl koncert v sálu konzervatoře. Tři orchestry, strašně moc dobrej repertoár. Od Mozartra přes Hvězdný války po Křemílka a Vochomůrku. 

A ty orchestry hrály jak o život. Fakt bomba. Až mne to dojímalo. A to ne proto, že by tam ty housle dřel Tadeáš. Dojímalo mne to i v těch dalších dvou orchestrech, kde už nehraje. A největší paradox byl, když mi tekly slzy u Křemílka a Vochomůrky. Fakt.

Jenže tou sílou toho tělesa, tou sehraností a energií nešlo jinak.

A dneska, když jsem měl blbou náladu jsem si pustil nejdřív Nieriku a pak Unplugged In  New York od Nirvany a zas mne to vezlo tam, kam jsem potřeboval. Spojovalo to ty správný konektory v mozku a blbá nálada odplouvala. 

Proto jsem měl tu muziku vždycky rád. Proto jsem si jí nechal dojít tak blízko k tělu. Proto se u ní rozněžňuju a brečím a beru z ní energii a behám s ní a jsem za to rád. Mít takovou kamarádku.

A to, že jí mám v těch Cavech a Kittchenech a Cobainech, to jsem vždycky věděl. Ale že se to může schovávat i v melodii z večerníčků, že i taková věc mne dokáže odrovnat, to by mne nenapadlo.