Daikichi Amano

Právě čtu Serotonin od Michela Houellebecqa. Provokativní knížku, kde normálnost je posunuta někam hodně doprava a chápu, že by to leckdo nedal. Já se držím. Snesu toho dost.

Ty písmenka jsou ale často docela milosrdná, protože ve chvíli, kdy jsou popisovaný lecjaký příšernosti a nepřístojnosti, tak si je člověk představí jen tak, jak si sám dovolí. Zjemní to, změkčí a i něco fakt hodně tvrdýho si obalí do vaty nebo molitanu. Aspoň já to tak mám.

V tý knize se mimo mnoho jinýho píše o Daikichi Amanovi, kterýho jsem neznal. Je to japonskej fotograf, který ve svým umění čerpá z takový tý japonský zvrácebosti, která stojí někdy na hraně a jindy za hranou. A když ty fotky Houellebecq popisoval, napadlo mne, si je najít.

A jo, tu atmosféru jsem si představil dost dobře. Ale ten hnus, kterej tu je asi uměním, nevím, úplně to v tom nevidím, jen tak trochu, ten mi fakt reálně přiblížily až ty fotky. A uznávám, minimálně styl a atmosféru maj jednolitou. Rukopis je tu čistej a jako soubor čehosi to funguje.

Takže jsem si otevřel další tajemný dveře tohodle fakt podivnýho světa. A jsem velmi zvědavej, jaký budou ty příští.