Ženský hlasy

Když jsme kupovali náš dům, předchozí majitelka říkala, že jí k srdci nepřirost. Že ho nemá ráda. Nevysvětlovala proč. Pak jsme tu shodou okolností na půdě našli granát a plexisklo na verandě bylo prostřelené. Staré plexisklo a starej granát, jistě památka na válku. 

Teď se k paranormálním jevům, které se tu vyskytujou (psal jsem tu o tom někdy na podzim) přidal další. Opakovaně jsem slyšel ženské hlasy nebo pláč dítěte. Tak silně a jasně, že běhám po domě, a zjišťuju, kdo to je, nebo jestli děti nebrečí. A ne, nikde nic.

Už to slýchám i v noci a zase chodím kpontolovat, jestli se tu něco neděje a trochu divný a možná znepokojivý je, že to zatím zaznamenávám jen já sám, narozdíl od ostatních podivných projevů, který se u nás dějou, ty vnímá celá rodina.

A tak zas vzpomínám na Murakamiho a Ptáčka na klíč. A přemejšlím, jestli by nestálo za to vlézt do nsší asi 15 metrů hluboký studny a zjistit, co je dole na dně. Třeba tam bude nějakej klíč k všemu.