Neděle

Rád běhám. S hudbou. Do uší si dám svýho oblíbenýho zpěváka nebo zpěvačku a pak úplně nejradši běžím pražskejma ulicema, centrem, kolem všech těch krásnejch památek a domů a hřbitovů a počmáranejch zdí. Všechno sem patří. Má to tu ohromnej náboj a silnýho ducha. Zvlášť třeba v noci.

Teď jsem zas vyrazil se svým oblíbeným zpěvákem, ale ne v uších, běželi jsme spolu. Fyzicky. Je krásný, když tvůj zpěvák taky běhá a je krásný, když ti mezi řečí napíše - nechceš se dneska proběhnout? To je pozvání, který se prostě neodmítá.

Vzali jsme to z Letný do Stromovky a potom podél řeky až kousek za most Barikádníků a pak zase zpátky. Hezkej poslední teplej den to byl. Původně smutná neděle v prázdnám městě se proměnila do fajn konce tejdne. A protože všichni chceme bejt aspoň na chvilku šťastní, užíval jsem si to štěstí spojený s během a povídáním a upřímností a klidem. Vzácný to chvilky.

A když už jsme nemohli, jen jsme se procházeli a povídali si. Slova se nám v puse nedrolily, proč by taky. Je hezký, když je tvůj zpěvák nejen běžec ale i něco jako psychoterapeut. Takže jsem si zas připomněl všechny ty principy, na který věřím, ale často je zapomínám. Jak náhoda neexistuje, a jak se ty věci dějou s nějakým cilem a jak je potřeba ty dary, který človcěk dostává přijmout a nezahodit. A jak je potřeba si ujasnit co fakt chceš, žejo. A jak se člověk těch věcí často bojí a potřebuje posunout.