Paní bez kalhotek

Jel jsem tramvají a proti mně si sedla holka v dost krátkejch červenejch šatech. Mohl jí bejt třeba třicet. Sedla si, nohy dala trochu od sebe a ukázala, že pod šatama nemá spodní prádlo.

No, musím přiznat, že ten pohled na ní mi nebyl nepříjemnej. A tak jsem mezi sebou bojoval. Koukat nebo nekoukat. Pralo se to se mnou, vždycky tam to oko sjelo a pakl jsem si řekl - Honzo ne, to se nedělá a podíval se jí do očí a pak uzhnul stranou. Takhle se to opakovalo.

Když jsem pak stál na Kobylisích na eskalátoru a ona v rychlým pruhu šla vedle nás, nahoru už civěli skoro všichni.

A tak jsem nad tím přemejšlel. Jak daleko je tohle od poplácání holky po zadku v televizi (ta Kramárova aféra). 

Sám jsem takhle nikdy nikoho po zadku neplácnul. Níkoho kromě nejbližších. A vlastně je mi takový chování protivný. Ale nebylo i tohle dívání se do míst, po kterejch mi nic není taky vlastně obtěžující? A kde je ta hranice? A co, kdyby to tý holce bylo nepříjemný a začala se třeba verbálně bránit? Bylo by to, že se chovala vyzývavě a neopatrně polehčující okolností, nebo si tím chováním sama říká o nějakou protiakci?