Pěšáci

Každej den, když jdu do práce, je mám na očích. V našem motýlovi, tak se ten barák, kde pracuju, jmenuje, je totiž dole v přízemí něco, čemu se nejdřív říkalo posilovna, pak fitko, teď gym. A za sklem, čelem ke mně, stojí řada pěšáků kteří nikam nejdou.

Jo, zas píšu o něčem, čemu nerozumím. K čemu nemám vztah. A tak jsem subjektivní a bez kontextu. Ale, nejen, že gymům jako konceptu nerozumím, není to zatím nic pro mne (v posilovně jsem se byl jednou podívat, zkusil jsem každej ten přístroj včetně pásu a srovnal si, že instinkt fungoval dobře a já že sem nepatřím), já nerozumím těm ranním pěšákům.

Kráčejí si na místě na tom svém pásu, někdo rychleji, někdo pomaleji, a prostě jdou a jdou a jdou a jdou a je to divný. Protože tohle mi zrovna přijde jako cvik, kterej by se mnohem líp dělal venku, člověk by mohl vnímat okolí, vybírat si kam jde a kam ne a třeba už sem, do toho gymu by mohl prostě přijít. Dost možná by si tím ušel svou potřebnlou denní dávku a pak by už nemusel platit za podobné zážitky na sterilním pásu.

A tak na ně každý ráno koukám. Na pěšáky a jejich pásy. A protože jim nerozumím, můžu si u toho říkat, že se jako lidstvo vyvíjíme úplně absurdním směrem. Taky si často jen vybíráme přešlapávání na pásu, kterej tě nikam nedovede.

foto facebook Boutique Gym